Juraj Fándli

*15. 8. 1948 (Šintava, Slovensko), † 2. 8. 2018 (Zlín, Česká republika), kameraman


Své mládí prožil v Piešťanech, kde vystudoval i Střední školu elektrotechnickou. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu elektrotechnickou v Bratislavě, na kterou nedokončil. Byl velmi dobrý fotograf a tak po dvouleté vojenské službě přirozeně směřovala jeho cesta na FAMU, kde si jako studijní obor vybral kameru a trikovou techniku.
Po dokončení studia na FAMU, nastoupil do Filmových ateliérů Gottwaldov, kde nejdříve působil jako druhý kameraman na filmech Indiáni z Větrova, Chlapi přece nepláčou a na seriálu Nekonečná nevystupovat. Jeho filmový debut vznikl v roce 1980, kdy natočil s režisérem Vítem Olmerem Sonátu pro zrzku. V roce 1981 spolu s Vladimírem Drhou realizovali film Dneska přišel nový kluk, v němž si vyzkoušel poměrně technicky náročné natáčení, které nebylo postaveno na klasickém záběrování, ale snímání celých obrazů v jednom záběru. S Ladislavou Sieberovou natáčel v následujícím roce Malinový koktejl (1982), který tematicky zapadal do dramaturgického rámce gottwaldovského studia osmdesátých let. Patří sem i Stav ztroskotání (1983), kde se Juraj opět sešel s Olmerem, nebo Tintěrův film Hele, on letí (1984), či další spolupráce s Drhou na filmu Do zubů a do srdíčka (1985). Do této etapy lze zařadit i Sedmé nebe (1987) Otakara Koska a Renčovo Rekviem pro panenku (1991). Na konci osmdesát let spolupracoval s Petrem Hledíkem na realizaci scénáře o partě dětí na vesnici Začátek dlouhého podzimu (1990).
V devadesátých letech se produkce ve Zlíně výrazně utlumila, přesídlil tedy do Prahy, kde pokračoval ve spolupráci s Vítem Olmerem. Spolupracoval však i na dokumentárních filmech, mimo jiné s režisérkou Hanou Pinkavovou na jejím cyklu Nehasit, hořím!, či přispíval do Feničova Genu. V novém tisíciletí se vrátil do Zlína a jako kameraman se podílel na řadě televizních filmů, ze kterých lze uvést Bintrovu Trofej (2008), nebo poslední film J. Krejčíka Osudové peníze (2010).
Jurajova kamera byla nespoutaná a dynamická, hledal netradiční pohledy a pro dobrý záběr podával často výkony hodné kaskadéra.
Také se téměř dvacet let věnoval i pedagogické činnosti. Působil na Vyšší odborné škole filmové na Kudlově a poté na Fakultě multimediálních komunikací UTB jako kmenový pedagog. Uměl motivovat studenty, zajímal se o jejich práci a byl vzorem uznávaného profesionála jak v tvůrčí, tak pedagogické činnosti.