Jiří Trnka

* 24. února 1912 Plzeň (Rakousko-Uhersko), † 30. prosince 1969 Praha (Československo), scenárista, návrhář kostýmů, výtvarník, pedagog, ilustrátor, malíř, scénograf, sochař, režisér

Jiří Trnka rozvíjel svůj výtvarný talent již v raném mládí, zejména díky podpoře Josefa Skupy, jehož byl žákem a pomocníkem v divadle Feriálních osad. Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy v Praze (1928–35, ateliér užité tvorby) se živil jako časopisecký a novinový kreslíř. Založil loutkové Dřevěné divadlo, ale nesetkal se s úspěchem, a věnoval se ilustracím knih, zejména dětských, s použitím mnoha výtvarných technik. V tomto oboru později dosáhl světového věhlasu a získal prestižní Andersonovu cenu za ilustrace (1968). Trnka se věnoval i volné výtvarné tvorbě, malbě, grafice a plastikám, přičemž tato díla vydala na sedmdesát samostatných výstav po celém světě. V letech 1941–44 byl autorem výpravy několika her v režii Jiřího Frejky v Národním divadle. V 50. a 60. letech realizoval expozice pro několik světových výstav. Koncem května 1945 byl požádán o umělecké vedení znárodněného studia kresleného filmu, jež pojmenoval Bratři v triku. První produkcí byla kreslená pohádka Zasadil dědek řepu, následovaná dalšími třemi kreslenými snímky. Již zde se objevily některé charakteristické rysy Trnkových filmů (mimo jiné absence typických situačních gagů a lyrický akcent ve vyprávění děje), jimiž se jeho tvorba odlišovala od disneyovského proudu. Tehdy také začala plodná spolupráce s hudebním skladatelem Václavem Trojanem a příležitostným spoluscenáristou Jiřím Brdečkou. Již svými ranými snímky si Trnka získal ve světě respekt; jeho druhý film Zvířátka a Petrovští byl odměněn Velkou cenou na MFF v Cannes. V dalším snímku Dárek přišel s animací „uvolněné kresby“, jíž zbavil kreslený film realismu a usnadnil tak k němu cestu řadě výtvarníků. Láska k loutkám a neshody s některými spolupracovníky motivovaly Trnku k odchodu do nového studia, zaměřeného na loutkovou tvorbu (Loutkový film Praha). Vznikly tu hned dva úspěšné celovečerní filmy Špalíček (Zlatá medaile za nejlepší loutkový film na MFF v Benátkách) a Císařův slavík (Cena francouzských filmových kritiků, Zlatá cívka Americké filmové rady). Pohádky O zlaté rybce a pozdější Jak stařeček měnil až vyměnil byly složeny pouze ze statických kreslených obrazů a metodu ploškového filmu si Trnka vyzkoušel poprvé ve Veselém cirkusu, na jehož výtvarné stránce se spolupodíleli Trnkovi přátelé František Tichý, Kamil Lhoták a Zdenek Seydl. V roce 1952 se pustil do realizace Starých pověstí českých. I toto specificky národní téma našlo obdivovatele ve světě a získalo mj. Stříbrnou medaili na MFF v Benátkách. Zde už se Trnka neobešel bez mluvené řeči, jíž se do té doby snažil vyhýbat a nahrazoval ji hudbou. Na dialozích jsou do značné míry založeny filmy Dva mrazíci a třídílné Osudy dobrého vojáka Švejka s proslulým komentářem Jana Wericha (ty byly v roce 1986 upraveny Stanislavem Látalem a zařazeny do devítidílného cyklu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války). Po nich se na několik let vrátil k ilustracím, aby nabral síly pro monumentální celovečerní loutkový film Sen noci svatojanské. Během jeho realizace pracoval na zakázkové agitce Proč UNESCO (zadavatelé se rozhodovali mezi ním a Disneyem), jež se u nás nehrála. Později natočil už jen čtyři krátké filmy. Alegorií o svobodě uměleckého projevu Ruka uzavřel svou kariéru, během níž soustavně zvedal uměleckou prestiž animovaného filmu. Je autorem dětské knihy Zahrada (1962), kterou později zfilmoval Břetislav Pojar. Na sklonku života (1968–69) vyučoval grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.